V každé příručce o lidských vztazích se píše, že jednou z důležitých věcí v životě je schopnost obdarovávat. Kdo dostává, ten se má, ale kdo dává, ten se má vnitřně ještě lépe.

Zážitek z Podbořánek

Co všechno může golf přinést a co trvalého si z něj můžeme odnášet.

Golf je nevypočitatelný a vždy překvapující. Před časem se mi podařilo během pár dní na dvou turnajích po sobě dobýt jak první místo, tak i to úplně poslední. Kdo hraje golf dlouho a jezdí na turnaje častěji, tuhle situaci taky už možná zažil. Někdy je to na bednu a někdy vyloženě na prd.

Být poslední je neveselé, přesto jsem z turnaje odjížděl s pocitem nejen pěkně stráveného dne, ale i dobře vykonané práce. Čím to bylo?

Turnaj jsme pořádali s kolegou Jiřím Kryšpínem, byl to náš pravidelný podzimní turnaj spolku Všudehrálů. Na jaře hrajeme na osmnáctkách a na podzim na devítkách (2× 9);tentokrát jsme zavítali na devítku Podbořánky na rozhraní středních a západních Čech. V roce 2004 jsem tu s golfem začínal, uhrál si zde zelenou kartu, mám na místo početné osobní vzpomínky. Z Prahy se sem už jede snadněji, protože v září 2025 otevřeli nových 15 kilometrů dálnice směr Karlovy Vary, takže celkem 60 kilometrů z 80 teď jedete po dálnici.

Účastnilo se celkem 28 hráčů, stál jsem na prvním odpališti a dělal startéra. Ten říjnový den mělo být pod mrakem, ale během dopoledne slunce na hodinku vykouklo a svými nízkými paprsky osvětlilo každého hráče a jeho první ránu. Byl to příjemný začátek dne, golfového kola.

20_21_GD09_25_Podboranky
Podbořánky mají vstřícnou a milou atmosféru. První a třetí jamka, krátké čtyřpary, jsou snadnější, ale minimálně pět zdejších jamek už lehkých není. A také jak šly jamky jedna za druhou, mých ran přibývalo nezvykle rychle. Věděl jsem, že ve finále to nebude pěkné číslo.

Ale vždy, když mi do skórkarty přibyl další dabláč, tripláč, a dokonce i jedna devítka, jsem si představil, jak s Jiřím po turnaji předáváme těm úspěšnějším, dobře hrajícím účastníkům našeho turnaje ceny. A jak budou mít ti lidé na stupních vítězů radost, až budou přebírat výherní balíčky (byť s tradičními věcmi typu čepice, vypichovátko, krabička míčků, lahev vína, termoska s logem atd.).

Přesně tak to při vyhlašování i probíhalo. Útulná a vyhřátápodbořánecká klubovna byla zaplněná, na vyhlašování zůstali prakticky všichni. Rozdávalo se ve dvou kategoriích za prvních šest míst, pro minimálně polovinu účastníků jsme měli ceny; některé dovezli i samotní účastníci. Na závěr nám za to, že Všudehrálové k nim zavítali, ještě před auditoriem poděkovali provozovatelé hřiště, Willi Dieter a Jana Raislová.

V každé příručce o lidských vztazích či psychologii se píše, že jednou z velmi důležitých věcí v životě je schopnost obdarovávat. Kdo dostává, ten se má, ale kdo dává, ten se má vnitřně ještě lépe. Vidět radost v očích těch druhých přináší člověku uspokojení jiného typu, než když sám něco dostane (nebo v turnaji něco vyhraje).

Dodnes si také pamatuji tváře hráčů na jednom z předcházejících všudehrálských turnajů, kde jsme měli vloženou soutěž „počítej si své ztracené míčky“. Při oznamování této soutěže na prvním odpališti žádný z hráčů netušil, proč si má během hry pamatovat počet ztracených míčků. Často zněly i výroky jako: „To bude vyhlášen největší manták turnaje? To bude ostuda, až to vyhraju!“ Když jsme k vyhlašování soutěže přistoupili, bylo znát napětí. A dostavil se šok. Neboť po veřejném přiznání „ztratil jsem osm míčů“ byl dotyčný vyzván, aby přistoupil a z mé velké tašky plné nalezenců si mohl vytáhnout přesně tolik míčků, kolik jich ztratil. Za vítězným osmákem následoval jeden se šesti, dva s pěti a tak to šlo až k jednomu ztracenému. Více než každý druhý hráč nějaký balonek na hřišti zanechal, ale každý dostal stejný počet a nikdo neodjížděl v míčkovém minusu.

Snad nikdy jsem na golfu nezažil tolik překvapených a zároveň šťastných výrazů v lidských tvářích. Soutěž, kterou původně všichni považovali za „klání hanby“, se změnila na „měj radost“. Má zásoba míčů, které jsem během roku nasbíral na různých hřištích, se sice ztenčila o šedesát balonků, ale já je rád poslal dál.

Zůstal jsem v podbořánecké klubovně i po skončení turnaje, chtěl jsem si ty příjemné okamžiky prodloužit. Povídal jsem si s paní Raislovou a panem Dieterem a řeč se stočila i na to, jak lze nevelkou devítku ekonomicky vést, jak funguje místní klub, kdo tu hraje a jaký je zájem o golf.

Vždy když se takto bavím s majiteli nebo provozovateli golfového hřiště – a jde především o ty, kteří mají domáckou devítku někde v regionu –, uvědomím si, co za každodenní práci ti lidé odvádějí. Lehké to samozřejmě nemají na žádném českém hřišti, ani na velkých osmnáctkách, ale zatímco na některých stojí v pozadí finančně silný vlastník, případně velcísponzoři, na malých nestojí za rodinnými majiteli-příslušníky nikdo. Jsou odkázaní pouze na sebe.

Je potřeba těmto hrdinům všedních dní věnovat pozornost, je potřeba jim vyjadřovat dík za to, že golf neopustili. Protože jsou to právě tato menší devítijamková hřiště, která tvoří důležité vstupní brány pro nové hráče golfu. Tady se zájemci o hru nebudou cítit nepatřičně, tady je nebude odrazovat žádnáhonosnost.

Vrátím se k úvodu. Jestliže golfová hra je provázena stále se střídajícími vzestupy i pády, jestliže naděje a radosti jsou prokládány častými pocity zklamání a marnosti, pak je potřeba si stále připomínat, že golf nemá jen stránku herní. Síla golfu je v tom, že má široké možnosti na poli mezilidských vztahů, sociálních kontaktů. Smysl a kouzlo golfu nestojí jen na kvalitě švihu a výsledném čísle, ale stejnou, či ještě vyšší mírou na tom, s kým hraju, jak ten čas s dotyčnými lidmi prožívám a co si z něj odnáším.

Nakonec to řekl i jeden z členů Všudehrálů s čerstvě odehranými devadesáti hřišti, pravidelný účastník turnajů Miroslav Skalka, který, když si odnášel ceny hned za dvě kategorie (druhé místo HCP 0–18 a nejvíce stablefordůcelkově), před účastníky pronesl: „Vážení, mně se dařilo i proto, že jsem měl skvělý flight. Spoluhráči byli úžasní, tak jsem jim chtěl takto veřejně poděkovat, protože bez nich bych to dneska nevyhrál.“

Radost z výhry bývá skvělá, okamžiky triumfů nicméně odplývají z mysli celkem rychle. Vzpomínky na chvíle vzájemné lidskosti zůstávají v duších uvízlé dlouho.

Andrej Halada

Psáno pro listopadové číslo Golfdigestu