Základ filozofie počítání: Hrál jsem tam

Nejčastější dva dotazy spojené s všudehrálským počítáním: Na Konopišti jsou minimálně dvě – spíše tři hřiště – neměly by se počítat zvlášť? A také: Když jsem byl v Krumlově, Kestřanech, Alenině Lhotě, Myštěvsi, Beřovicích…., byla to ještě devítka. Teď už je to osmnáctka. Můžu si ji počítat?

Když jsme při přípravě počítadla přemýšleli, jak se k tomu postavit, rozhodli jsme se pro logiku: Hrál jsem tam. Člověk jde na hřiště s nadějí, že odehraje plnohodnotnou hru. Odehraje, co je mu momentálně k dispozici. Tak i já mám odehranou v Kestřanech devítku, v Čeladné 27 jamek, v Pyšelích jen 14 jamek, v Krumlově nějakých 15, v Osyčině a Búřově jen šest. Ta neúplnost má pokaždé svůj důvod. Ještě minulý týden patřila do tohoto výčtu i hradecká Roudnička, už jsem si ji doplnil na devítku. O tom to je. Rozhodující je ono: Hrál jsem tam? Hrál. Proto je v pořádku, když si to hřiště počítám.

A potom přichází na řadu ono „Chci se tam vrátit“ a zahrát (doplnit si) všechny jamky, které jsou k dispozici, abych měl ten správný pocit. Pocit Chci se tam vrátit je – mimochodem – jedno z kritérií připravovaného hodnocení. Tím, jak dlouho si člověk vede ve svých statistikách hřiště jako neúplně zahrané, jej dává – sám sobě – najevo.

Kr